Za vaše nevydařené vztahy mohou vaši rodiče! Jak to?

Je to paradox. Žijeme v kultuře, která oslavuje individualitu a nezávislost, a přesto jsme my lidé mimořádně společenské bytosti. Kveteme v dobré společnosti a v izolaci chřadneme. Naše partnerské vztahy pak více než cokoliv jiného formují a definují naše životy.

Řada myšlenkových směrů se snažila popsat, co rozvíjí a utužuje mezilidské vazby. Od Freuda po Gestalt psychologii. Existuje však ještě jeden důkladně prostudovaný, přesto veřejnosti asi nejméně známý. Říká se mu teorie přilnutí či teorie citové vazby a je stále více oceňován pro svou schopnost vysvětlit a zlepšit to, jakým způsobem fungujeme ve vztazích.

Půl století trvalo…

Před více než 50 lety s ním přišel britský psychoanalytik John Bowlby. Jeho kolegyně, Američanka Mary S. Ainsworth následně teorii přilnutí vědecky ověřila. Dnes jejich myšlenky prožívají průlomové období a aplikují se leckde od mateřských školek až po nejrůznější programy osobního rozvoje. Odborníci na psychologii, neurovědu, sociologii a vzdělávání se dnes shodují, že hlavní poselství teorie – to, že kvalita našich nejranějších citových vazeb zásadně ovlivňuje to, jak se chováme v dospělosti – je v éře, kdy lidé mají blíže ke svým smartphonům než k sobě navzájem, mimořádně rezonujícím konceptem.

Brát i dávat

Tvrdí, že koncem prvního roku života máme v mozku pevně otištěnou šablonu toho, jak si myslíme, že vztahy fungují, založenou na tom, jak s námi zacházejí rodiče či ten, kdo o nás nejvíce pečuje. Z evolučního hlediska to dává smysl, potřebujeme prostě co nejrychleji přijít na to, jak přežít v prostředí, které nás obklopuje. „Pokud jste bezpečně svázáni, je to skvělé, protože očekáváte, že pokud máte nějaké potíže, můžete se na někoho obrátit pro pomoc. A naopak cítíte, že tu v případě potřeby budete pro druhé,“ říká Miriam Steeleová, ředitelka Center for Attachment Research (Centra pro výzkum vazeb) v New Yorku.

Každý druhý z nás…

Daleko méně skvělé ale je, že pokud patříte k těm 40 až 50 % mimin, která mají podle závěrů analýzy výzkumu nejisté vazby kvůli tomu, že jejich nejranější zkušenosti nebyly právě optimální (jejich pečovatelé byli buď nepozorní, despotičtí, odmítaví, nezodpovědní, nepřítomní, nebo možná zastrašující). „V takovém případě se musíte naučit spoléhat jen sami na sebe,“ říká doktorka Steeleová. Později si tito lidé musí zformovat bezpečné vazby a tak překonat svůj chybně fungující vnitřní model.

Se 40–50% rozvodovostí se to může zdát jako poměrně nelehký úkol. Ano, výzkumníci říkají, že lidé, kteří vyrostli v módu nejistých vazeb, mají tendence naplňovat pouze svá vlastní očekávání, a to i v případě, že se nesetkávají s pochopením. Mohou se podvědomě chovat necitlivě, nezodpovědně nebo despoticky, podle toho, co sami znají nejlépe. Anebo utíkají z pevnějších vazeb, protože jim nic neříkají, či je dokonce děsí.

Našeptávač našich životů

„Náš systém vazeb přednostně ,vidí‘ věci, které se nám staly v minulosti,“ potvrzuje Dr. Amir Levine, psychiatr z University of Columbia a spoluautor knihy Attached, která odhaluje, jak naše vazby a chování, které předurčují, ovlivňují neurochemii v mozku. „Funguje to podobně jako vyhledávání v Googlu, které vám našeptává věci, které jste už jednou hledali,“ vysvětluje.

Přesto minulost nemusí být nutně osudem. Intervenční programy na University of Delaware hlásí úspěch při práci s rizikovými skupinami (například nezletilými matkami), při které se jim snaží pomoci změnit jejich naučené vazby (často předávané po celé generace) a vytvořit tak pro ně mnohem bezpečnější vztahy. Jiná intervenční strategie zaměřená na teorii vazeb s názvem Circle of Security, která funguje ve 20 zemích, také hlásí vysokou efektivitu.

Všichni jsme velká mimina

Co mají oba systémy společné, je práce na tom, aby si charakter svých vazeb a s ním spojené možné „sabotážní“ chování účastníci v první řadě uvědomili a následně se naučili, jak vybalancovat svou zranitelnost a autonomii ve vztazích.

„Jedním z důvodů, proč se teorie vazeb ocitla zčistajasna na výsluní, je to, že její myšlenky a mechanismy tolik rezonují s tím, jakým způsobem dnes žijeme,“ říká Kenneth Levy, profesor psychologie z Pennsylvania State University, který se zabývá psychoterapií na základě vazeb.

Když se podíváme na klasifikaci, vazby dělíme na čtyři základní typy:

-bezpečná,

-nejistá úzkostná,

-nejistá odmítavá,

-nejistá neorganizovaná.

Když dojde na lámání chleba

Není tak těžké odhadnout, která z nich se týká vás a vašich vztahů z druhými. Typologie vychází z desítek tisíc pozorování miminek a batolat, která jejich pečovatelé nechali na chvíli buď o samotě, nebo s cizím člověkem a pak se vrátili v testu, kterému se říká „neznámá situace“. Stejné nálepky se dají aplikovat na to, jak se dospělí chovají ke svým milovaným v těžkých chvílích a stresových situacích.

Co z vámi udělá vaše vazba?

Děti, které se cítí bezpečně, rozruší, když je jejich pečovatel opustí, a pak mu běží vstříc s otevřenou náručí, když se vrátí. Skončí s ním ve vzájemném objetí a nechají se snadno ukonejšit. Dospělý, který žije s bezpečnou vazbou, se na svého partnera obrací, pokud potřebuje utěšit v situaci, kdy se mu například nedaří v práci nebo se prostě cítí zraněný či zranitelný. A naopak v případě, že se situace obrátí, je tu pro svého partnera naprosto samozřejmě také on.

Nejisté úzkostné děti také rozruší, když jejich pečovatel odejde, a možná k němu i přijdou, když se vrátí. Ale utišit jejich hněv není nic snadného. Hlavně proto, že se pečovatel už v minulosti ukázal být nespolehlivým zdrojem komfortu. Když se takové dítě rozčílí, kope a ukazuje vám záda. V dospělosti má pak tendence být posedlý svým vztahem a udělá cokoliv pro získání pozornosti svého partnera. V romantických záležitostech tlačí na pilu a představa čekání na cokoliv je pro něj nesnesitelná.

Nejisté odmítavé děti nevykazují žádné rozrušení ve chvíli, kdy jejich pečovatel odejde (přestože hladina jejich stresových hormonů a srdeční tep letí raketově vzhůru), a nedávají najevo žádné vzrušení, když se vrátí. Jsou zvyklé, že jsou ignorované či odstrkované, případně je rodiče rozmazlují příliš velkým množstvím pozornosti. Nejistí a odmítaví dospělí mívají potíže s intimitou a ze vztahů utíkají. A to i tehdy, když jsou šťastné. Odmítají mluvit o svých pocitech a nečekejte, že vám zavolají zpátky, když zmeškají váš hovor.

No a nakonec nejisté neorganizované děti a dospělí vykazují jak úzkostné, tak odmítavé chování v naprosto nelogickém a podivínském sledu. To je většinou dlouhotrvajícím důsledkem situací z jejich dětství, ve kterých mu pečovatel vyhrožoval nebo ho trápil.

Všechno se vším souvisí

Pro identifikaci vašeho typu citové vazby existuje několik druhů dotazníků, nicméně kritici tvrdí, že jejich přesnost je do značné míry závislá na znalostech a zkušenostech toho, kdo je interpretuje. „Může se stát i to, že jeden člověk bude pasovat do všech čtyř kategorií,“ vysvětluje Glenn I. Roisman, ředitel Relationships Research Labu při University of Minnesota v Minneapolisu. A Peter Fonagy, profesor psychoanalýzy na University College London, ho doplňuje: „Je důležité zmínit také to, že stejně tak, jak se nejistí lidé mohou stát jistějšími, pokud mají jistého partnera, mohou o svou jistotu také přijít, když svůj život spojí s někým z kategorií nejistých.“ A dodává, že partner s bezpečnou citovou vazbou se nerovná partner ideální. Jde o to, abyste vzájemnou péčí a upřímnou komunikací dokázali o svůj vztah pečovat i v časech, kdy není vše zalité sluncem. „Pokud vám vázne upřímná a opravdová komunikace, dříve nebo později vám začne váznout i vztah,“ uzavírá Doktor Fonagy.

Další informace a články o zdraví, duševních chorobách a jejich léčbě najdete na Patalie.cz, včetně možnosti zdarma si stáhnout příručky např. „Kapesní průvodce psychickými poruchami“, „Jak si udržet zdravý rozum“, „Jak se zbavit traumat“, „Psychické poruchy u dětí“ nebo „Co je to psychosomatika a jak funguje?“ a další.