Pár rad a doporučení, jak jednat se zrakově postiženým člověkem
K napsání článku mne inspirovala moje kamarádka Marta, která sama má zbytkový zrak a mluvily jsme o tom, s čím se setkává u lidí kolem sebe a co by ji potěšilo, aby se změnilo. Ona sama je velmi aktivní, hodně cestuje a to i do zahraničí a proto má hodně zkušeností s tím, jaká pomoc je vítaná a co naopak její pohyb ztíží.
foto / Freepik
Asi nejzásadnější pravidlo je, netahejte nikdy zrakově postiženého (dále jen ZP) za ruku, obzvlášť ne za tu, kde má svou hůlku, ani se ho nesnažte postrkovat před sebou. Tím u něj vyvoláte pocit nejistoty a paniku. Další důležité pravidlo, které je třeba znát je to, že se předem zeptáte ZP, zda si přeje vaši pomoc. Tím mu ukážete, že respektujete jeho osobní svobodu. Je ale lepší, aby toto oslovení zaznělo jako avízo již z větší vzdálenosti, abyste tím předešli zbytečné úlekové reakci ZP, kterému bez varování u ucha „exploduje“ nečekaný hlas. Pokud jde o neznámého ZP člověka, postačí jako avízo normální pozdrav, který ho upozorní, že tu je někdo, kdo s ním chce komunikovat. Po tomto zahájení komunikace k němu přistoupíte a navrhnete například: „Mohu vám pomoci při přecházení?“ Pokud vám odpoví kladně, nabídnete mu, aby se vás chytil nejlépe nad loktem, a společně přejdete. Nahlaste mu také, kdy je potřeba sestoupit a nastoupit na chodník. Nikdy nepomáhejte stylem, že budete stát na protějším chodníku a budete volat: „Můžete přejít!“ Pokud vás ten člověk nevidí, netuší, že voláte na něj.
Pokud se dohodnete, že půjdete do cíle společně (např. do zdravotnického zařízení nebo na nádraží), nikdy neměňte trasu, kterou je ZP zvyklý chodit. Raději se zeptejte, jestli chce jít určitou cestou, nebo zda jde tudy poprvé a pak zvolte tu nejjednodušší trasu. Nechte jít ZP půl kroku za vámi jako průvodcem, nikdy před ním! Tak je zajištěna optimální bezpečnost i jistota ZP, že na překážky, změny sklonu terénu, směru cesty apod. budete reagovat nejdříve vy. Musíte se plně soustředit na prostor, kterým společně se ZP procházíte, vnímat plnou šíři i výšku trasy, kterou jdete, neustále registrovat terénní nerovnosti či vertikální zlomy a včas a správně o nich informovat. Rovněž je třeba zeptat se, zda ZP tempo chůze takto vyhovuje. Je také vhodné, když alespoň rámcově popíšete okolí trasy, kterou společně procházíte. ZP se má pohybovat vždy na té bezpečnější straně (tj. dále od vozovky, případně vyčnívajících překážek apod.)
Co se týče nastupování a vystupování z dopravního prostředku, ZP to ve většině případů již umí a proto opět, pokud chcete pomoci, nejdříve se zeptejte.
Pokud jdete s přáteli nebo rodinou po ulici a vidíte samotného ZP, nepřestávejte dál komunikovat. Když totiž zmlknete, zbytečně ho zmatete, protože se orientuje podle zvuku a podle vašeho hovoru ví, že ho míjíte a kde se nacházíte. Vašim dětem, které jdou s vámi, klidně vysvětlete nahlas, že jde o člověka, který nevidí, nebo má nemocné oči. Je to lepší, než mu šeptem říkat: “Nekoukej na něj“ a podobně.
Při chůzi do schodů a ze schodů (týká se i obrubníků) dostatečná vzdálenost mezi vámi a ZP umožňuje ZP včas a správně reagovat na změnu. Vaše paže se totiž v jeho ruce buď zdvihá, nebo klesá. Ideální je vždy před začátkem schodů či před obrubníkem zastavit a ZP slovně informovat o situaci. K obrubníkům i schodům vždy přistupujte kolmo, ať vyloučíte (spolu s včasnou informací) nejistotu ZP i možnost jeho klopýtnutí či pádu. Vyvarujte se výkřikům jako „pozor!“, které ZP pouze zneklidní a zbaví jistoty. Právě tak nestačí jen říci „schody“ či „obrubník“, je potřeba vždy jasně říci: „schody/obrubník nahoru“, nebo „schody/obrubník dolů“. Jsou-li dva nebo tři, můžete uvést i jejich počet, u většího počtu schodů je to zbytečné.
V hovoru se ZP není nutné se vyhýbat některým slovům, jak si to možná myslíte. Sami ZP hovoří o svém handicapu. Slovo „slepota“ používají a vnímají stejně jako jiná slova. Slova „vidět“, „kouknout se“, „mrknout“, „prohlédnout si“ aj. používají k vyjádření svého způsobu vnímání jako je cítit, hmatat, dotýkat se atd. Bez obav můžete říci ZP: „Chtěl byste se podívat na tuto věc?“ a zároveň podat do rukou dotyčný předmět. Ale rozhodně je extrémně nevkusné říkat: „Jste slepá?; Úplně?; Takže nevidíte nic?; To je hrozné!“
ZP často nepozná, zda jste ještě přítomni, když k vám mluví. To se může stát např. na rušné ulici, v kavárně. Pak se může stát, že ZP hovoří k prázdné židli. Vždy mu tedy oznamte, že odcházíte a také, že jste se vrátili. Když to neuděláte, ZP nemusí váš odchod (příchod) zaregistrovat. To stejné platí v případě, že ZP někam doprovázíte. Pokud jste nuceni se na čas vzdálit, vyhledáte ZP vhodné místo na čekání, popíšete mu okolí a naznačíte vhodnou orientaci vůči prostředí. Rozhodně ho nenecháte stát čelem ke zdi nebo uprostřed chodníku. Sdělíte mu, že odcházíte, případně proč a na jak dlouho. Přicházíte-li se ZP ke dveřím, nechte ho jít po té straně, na které se u dveří nacházejí panty. Volnou rukou otevřete dveře, kliku pak vezmete do ruky, za kterou se vás drží ZP. Necháte ho jeho volnou rukou sklouznout po své ruce, za níž se drží. Snadno tak nalezne kliku a sám poté zavírá.
Je samozřejmě ještě mnoho rad a pokynů, jak ke ZP přistupovat, jak jim můžete pomoci a pokud se o toto téma zajímáte, jistě si dokážete další informace najít. Každopádně vždy platí to úplně zásadní pravidlo, před svou pomocí se nejprve zeptejte. Někdy ZP opravdu vaši pomoc nepotřebuje a pouze vám za nabídku poděkuje, ale tím se nenechte odradit, neuražte se, protože naopak jiný ZP člověk vaši laskavou pomoc s povděkem přijme.
napsala Gabriela Horáčková
zdroje:
https://peceosverodice.cz/jak-jednat-se-zrakove-postizenym/
https://www.blindicka.com/p/jak-se-chovat-komunikovat-s-lidmi-se.html
