Zpověď zkušené matky: zbavte se přehnaného strachu o svoje děti.

Blíží se léto a s ním i letní tábory, výlety do přírody, spaní pod širým nebem… A bůh ví, co ještě si ten náš kluk vymyslí. Odmala jezdil na tábory, a teď s tím pokračuje už jako vedoucí. Nedávno mu bylo osmnáct. K tomu přidal vodáctví a lezení po skalách.

Jako moderní máma se snažím syna všem podporovat, ale vždy, když mi v létě odjede, trnu hrůzou. Každý, kdo má vlastní děti, mě jistě chápe. Bojím se úplně všeho, co by se jim mohlo stát a představuji si to nejhorší. Že spadne do nějaké rokle a zlomí si nohu, utopí se v řece. Protože sama mám tak trochu fobii z hmyzu a nejrůznějších parazitů, také se děsím, co různé nemoci přenášené třeba klíšťaty, co vosy, sršni. Proti skrytým hrozbám se brání nejhůř…

Vždy jsem se snažila synovi vtloukat do hlavy, jak se chovat v přírodě bezpečně – kam lézt a kam ne, jaké oblečení nosit, aby chránilo před sluncem a hmyzem a aby neodhalovalo příliš mnoho holé kůže, jak se chránit repelentem. Že se nesmí nikým nechat vyprovokovat a poprat se. Když přišel do puberty, samozřejmě začal mít vlastní hlavu a s mými starostlivými radami mě začal (kulantně řečeno) posílat k šípku. A tak jsme někdy byli trochu na nože. Chápu, že chce volnost a má svou hlavu, ale také jsem si myslela, že by mohl mít trochu pochopení pro mámu, která má o něj strach. Dlouho mě to docela ubíjelo.

Jednou se mi dostala do ruky knížka Srdcerváč od Borise Viana. Je v ní právě také taková starostlivá matka, která se tak bojí o děti (a domýšlí natolik absurdní katastrofické scénáře), že ratolesti raději úplně izoluje od světa. A uvědomila jsem si, že bych to také neměla přehánět, jestli nechci syna zadusit.

Rozhodla jsem se řešit věci pragmaticky. Na webu klistova-encefalitida.cz jsem si přečetla, jaká je reálné nebezpečí hrozící od klíšťat a po zvážení všech pro a proti koupila synovi očkování proti klíšťové encefalitidě. Manžel s ním zašel do obchodu a koupili pepřový sprej pro případ, že by na syna někde někdo zaútočil. Lezení po skalách jsme synovi povolili jen pod podmínkou, že bude používat superkvalitní horolezecké vybavení (spořil si na něj z brigád půl roku a o to větší z něj potom měl radost). Teď mám dojem, že jsem pro jeho bezpečnost udělala maximum. A co by se mohlo nebo nemohlo stát už (někdy více a jindy méně úspěšně) pouštím z hlavy.

Riziko vždy existuje, samozřejmě. Ale dnes už vím, že aby se člověk úplně vyhnul riziku, musel by pořád sedět v protiatomovém krytu. Tak jsem se přerodila z přehnaně ochranitelské mámy v mámu racionální. Pokud se v mém příběhu některá poznáváte, doporučuji také se zamyslet, jestli by nebylo lepší dumat jen nad věcmi, které můžeme změnit. Ulevíte totiž v konečném důsledku nejen samy sobě a svému strachu, ale i ostatním členům rodiny.

Vaše Eva